Dnešní název pondělníku paroduje název slavného obrazu Ceci n’est pas une pipe (Toto není dýmka) od belgického surrealistického malíře René Magritta. Následující pondělník napsala Evla – fotografka, která, stejně jako mnoho dalších umělců, využívá vlastní tělo jako nástroj k vyjádření svých pocitů. Touto formou je sdílí s ostatními. Ti vnímavější jí dokáží vidět „pod kůži“, nahlédnout za tělesnou formu. Je to tak, Evi? Pověz sama…
_
Toto nie som ja!
Kto je na tej fotke? To si ty? Je to ona/on? To je ten les?
Toto není Evla s Mamiyou
Pre mnohých je odpoveď úplne jasná: áno! Ja to však vnímam celkom inak. K vysvetleniu by mi stačil jediný obraz – Ceci n’est pas une pipe (René Magritte). Je na ňom zobrazená fajka, no je to skutočná fajka? Môže ju človek zovrieť v dlani a vnímať hladký povrch dreva? Môže ju človek naplniť voňavým tabakom a bafkať z nej? Môže z nej človek vypúšťať dymové obláčiky? Aj tu je odpoveď jasné: nie! Tak je to v skutočnosti fajka, či nie je?
Podobne vnímam fotografiu. Fotografia pre mňa zachytáva konkrétnu podobu v konkrétnom čase, no určite sa nestotožňujem s tvrdením, že na tej fotografii niekto/niečo je. Ak na nej vidím les, neznamená to, že je to skutočný les. Nemôžem sa v ňom poprechádzať, nemôžem cítiť jeho vôňu, nemôžem počuť šum lístia a spev vtákov v ňom, nemôžem v ňom zbierať huby, ani čučoriedky. Tak aký je to les?
Ak na fotografii vidím človeka, je to len obraz vonkajšej podoby toho človeka v danom okamihu, no nie je to ten človek. Nemôžem si s ním podať ruku, nemôžem od neho čakať úsmev, nemôžem s ním viesť dialóg. Môžem si len myslieť, čo len chcem …. a tak si myslím …. nech si myslia aj ostatní.