_
Důvěra ve výsledek!
„Nastavil sem to správně? Má expozimetr z osmdesátek pravdu? Založil sem tam ten film dobře? Jak dlouho už ten ustalovač asi leží ve skříni? Funguje ještě vůbec ten Metol ze sklepa?! . . .“
_
Každý, kdo někdy dělal s klasickým filmovým materiálem, tyhle otázky zná. Minimálně pět si jich v duchu položí člověk při expozici a dalších deset přijde, když ten film zpracujete. A pokud to jsou fotografie pro kolegu, tak množství otázek dostává jeden desetinný řád navíc.
Řadím se do skupiny tych, co se asi nikdy nezbaví otázek podobného druhu. A i když ty filmy dělám už hezkou řádku let, tak si nemyslím, že by se to nějak zlepšovalo či mi ta důvěra rostla.
Když už teda patřím mezi ty magory, co tahají svůj několikakilový fotoaparát všude, kde je to ještě rádoby snesitelné, o to větší radost mám z výsledku, co si přinesu. Na vícedennní výlety třeba do stanu je to naprosto v pořádku. Ale to bych nebyl já, abych ho netahal opravdu všude. Třeba věřte, že vysvětlovat členovi letištní kontroly, že ona věc je opravdu foťák, ještě k tomu na film, a že se s tím nechystám rozbít pilotovi hlavu, je občas problém a dvakrát tak větší, pokud se jedná o nízkonákladovou společnost.
Čím dál víc má pro mě fotografie hodnotu zachycení okamžiku a momentu. A proto se velice nerad s těmito hodnotami loučím ve vyčerpaném ustalovači nebo spatně namotaném filmu v tanku (prostě když to ‚posereš‘).
Vysvětlovat členovi letištní kontroly, že ona věc je opravdu foťák, ještě k tomu na film, a že se s tím nechystám rozbít pilotovi hlavu, je občas problém …
Na druhou stranu, čím se člověk nachází v extrémnějším prostředí, tím méně otázek se mu vydere na povrch. V tu chvíli prostě neuvažujes o tom, jestli je ten film rychlý, pomalý, černobílý, prostě nastavíš a zmáčkneš.
A co třeba takový malý příklad z praxe s nadmořskou výškou – BANÍKOVSKÉ SEDLO 2040 m.n.m. – telefon japonské výroby – údajně spolehlivý a stoprocetní stroj moderní doby, který po 35 minutách – BANÍKOV 2178 m.n.m. – upadá do kómy, ze který se mimochodem probouzí až doma v nabíječce při okolní teplotě 21 stC. 
Tak vytahuji z batohu Kiev 80, měřím ve sněhové vánici expozici, teplota cca -3, zmrzlýma rukama natahuji spoušť a předávám do ruky kamarádovi – v tuhle chvíli mi bleskla hlavou jen jedna myšlenka – „Vyfoť to a padáme ocať“ – vítr na hřebeni už byl tak silný, že nebylo slyšet vlastního slova.
I když pořizuji fotografie na film už dlouho, mám furt pocit jakési nejistoty nebo nedůvěry ve výsledek. Ale stejně to dělám pořád dokola, protože jsem si jistý, že pokud se povede zmáčknout spoušť v ten pravý moment, stojí to vždy za to . . .
_
autor článku – RED z Ostravy
