Řítím se jako vítr na smluvenou schůzku s Dmitrym Rubinshteynem, fotografem a majitelem pražské podzemní galerie Zahradník. Seběhnu schody a místo známé tváře spatřím dva muže, z nichž jeden mi je povědomý. Po chvilce mám jasno. Dnes je přece čtvrtek a onen povědomý muž je samotný autor výstavy, malíř a grafik pan Pavel Hlavatý.
Usmějeme se na sebe a zatímco se rozhlížím, muž, kvůli kterému jsem přišla, se mihne kolem a dlaní s roztaženými prsty mi naznačí, že se mi bude věnovat za pět minutek.
Pan Hlavatý je očividně potěšen příslibem interakce s návštěvníkem, to jest se mnou. Hned mě pobízí, ať řeknu svůj názor, co se mi líbí a co ne. Tváří tvář slavné osobě můj mozek metamorfuje v klubko vlny. Zmůžu se jen na povrchní otázky, ale pan Hlavatý mne i přesto s entuziasmem provádí jednotlivými etapami své tvorby, v souladu s názvem retrospektivní výstavy Amarcord – Vzpomínám. Žasnu nad jeho Shakesperovými ilustracemi, rozpoznávám známé tváře velikánů, jimž se klaní ve svém posledním grafickém cyklu. Úsměv mi hořkne nad protiokupantskými vtípky Prostestkreseb 68, které si odseděl.
S panem Hlavatým člověk snadno zapomene na čas, což se stalo i mě a málem jsem proto přišla pozdě na další schůzku. Srší totiž infekčním optimismem a humorem. Mezi vyprávěním o ex libris zavtipkuje na téma akčních letáků, aneb nejoblíbenější české literatury, a dojde i na nechvalně známou ‚Holubí letku‘. Mimoděk si posteskne nad kulturní úrovní dnešní doby a uměleckou soupeřivostí na úkor solidarity.
Čas je prý to nejcennější, co máme. Pan Hlavatý již strávil v Zahradníkovi tři odpoledne. Tento čtvrtek máte poslední šanci zažít nostalgické vzpomínky umělce, který má co dát.
_
náhledový obrázek: Pavel Hlavatý