Numen umí být tajemná. Vábí hluboko do svých hvozdů a splétá pavučinky kolem myšlenek. Klára Schejbalová se chytila do sítě fantazie. Nechte se unést a prožijte svůj konec příběhu.
_
Louka, po které kráčím, je porostlá nádherným kvítím. Vůně rostlin mi omamuje smysly. A jejich pestrost je neobvyklá.
Scházím do údolí, které lemují chladné skály a temný hvozd. Mrazí mě v zádech. Hvozd je tak starý. Působí klidným dojmem, mohlo by vám připadat, že je mrtvý, ale zdání klame. Uvnitř hvozdu je živo. Skrývá se tam nespočet různých bytostí a zvířat. Procházím pod klenbou stromů a snažím se nalézt skulinku v jejich korunách, abych mohla pohlédnout na modrou oblohu. Snažím se však marně. Stromy jsou vysoké a statné. Některé jsou smutné, kmeny zdobí slzavá pryskyřice, jejich hlavy jsou svěšené a ševelení lístečků vypráví o zapomenutých časech. Stojí však hrdě, jako by tvrdě spaly a v jejich kořenech, kmenu, větvičkách, i v tom nejmenším lístečku, dřímá neuvěřitelná síla. Jen je probudit. V tomto lese vám i mech bude připadat jako měkká a voňavá poduška.
Vcházím hlouběji do lesa, vše kolem mě tmavne, začínám se bát. V okolí se objevují pavučiny nahánějící strach. Jsou velké a čekají na kořist, která se přilne k lepkavému povrchu sítě, z níž nikdy neunikne. Mám pocit, že mě sledují tisíce očí, zatajuji dech a zrychluji krok. Prolézám trním a přelézám spadlé stromy. Poslední průlez a … Nemohu uvěřit vlastním očím. Přede mnou se rozprostírá nádherná mýtinka. Její měkkou trávu hladí svými paprsky slunce, poletují tu motýli a mezi nimi kráčí tiše a jemně, jako by se vznášeli, elfové. Jsou vznešení a ostražití jako kočka.
Vše utichá, slyším jen napínání tětivy v luku…
_