Na festival přijela jsem v neděli nezkušená a pokorná, vzápětí překvapila mne pravda nemilá a nesporná, že světe div se i v červenci dokážou být vedra úmorná, ač snažila jsem se být dění pozorovatelka pozorná, nemůžu dát Sobotce žádná znaménka záporná, v nabitém programu objevila se nejedna performance toporná, žádná z aktivit mi však nebyla odporná a večer prý vod vokýnka plížila se stvoření motorná, atmosféra v podloubích byla vždy intimně komorná a tímto končím ódu na festival ač tak ráda byla bych ještě hovorná …
_
Pondělník jsem tentokrát psala pod vlivem písmen, slov a vět, nikoli obrazů, jak zde bývá zvykem. Z uplynulých ročníků festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka jsem se zúčastnila pouze jednoho, a sice toho letošního s pořadovým číslem 59. Dojmy a zážitky z překladové dílny si nechám na jindy ….
Jako z každého správného festivalu jsem si i ze Sobotky odnesla suvenýry. Některé se vešly do plátěné tašky s originálním potiskem přídavných jmen končících na ‚-orná‘. Jiné zůstaly na podlaze mojí paměti prokvetlé pestrobarevným býlím. Žluté tričko s nápisem ‚Chtěl bych tě potkati v lukách‘, sněhobílá košilka a na ní vyšité ‚Jsem slabý už a k smrti ospalý‘ a v koutě zmuchlaný hrubý šál ‚Já přece vešel. Bylo snad pozdě, bylo snad pozdě, ale já vešel.‘
*