Numen nakukuje do tvůrčích koutů a hledá přesah. Co navíc přináší focení kulinářské vášně?
–
Věřím, že si většina lidí myslí, že fotit jídlo je blbost. Dokonce se jim ani nedivím. Sama jsem si to dřív myslela. A ruku na srdce (či na žaludek), myslím si to pořád. No vážně, koho zajímá cizí snídaně, oběd, večeře, svačinka, půlnoční svačinka a šláftruňk?
Chápu, že pro někoho je vaření takovou vášní, že ji nedokáže utajit. Na tom není nic špatného, je to pěkný koníček. Koneckonců lepší než když se člověk poflakuje, pije, fetuje či pravidelně přispívá do internetových diskuzí (což je z hlediska sociální patologie ekvivalentem výčtu všeho předchozího). Navíc plno amatérských kuchařů je fakt šikovných a fotky jídel jsou jejich právoplatnou chloubou. Ale co vlastně taková činnost představuje pro ostatní? Je jim schopná nabídnout něco víc než jen zaspamovaný timeline, v lepším případě kručení v břiše, poslintané tričko a následný zuřivý boj o poslední – čili dva dny starou – šunkovou bagetu v nejbližším bufetu?
Chickpea burger
Netvrdím, že každý neveganský foodblogger je bezcitné hovado s foťákem. Jen chci říct, že se tihle lidé možná nikdy nepozastavili nad souvislostmi. Možná je to nikdy nenapadlo. Nikdo jim nikdy o velkochovech neřekl a stále žijí v domnění, že Veselá kráva je veselá a Milka se narodila fialová. Třeba si spoustu věcí jen nechtějí připustit. Protože ač svůj koníček milují, nevědomky jeho prostřednictvím propagují nedobrou věc. A kromě té kulinářské vlastně žádnou jinou hodnotu svými fotkami nenabízí.
Všechno, čím jedinec ovlivňuje druhé, by mělo mít nějaký smysl. Čím větší vliv, tím pozitivnější dopad by měl mít. Patent na objektivní pravdu nenáleží mně ani nikomu jinému, přesto si troufám tvrdit, že nefotím jen jídlo. Vidím v tom i něco víc. Víc přesvědčení, naivity, idealismu, jednorožců, králíčků, třpytek a nadějí v lepší zítřky.
*
Blog „A co teda jíš„ je především odpovědí. Odpovědí na jednu a tu samou otázku, kterou slýchá Linda Müllerová pokaždé, když se někomu svěří se svými stravovacími návyky. Ze začátku ji bavilo si s lidmi povídat o tom, co jí, jak dlouho je veganka a proč. Jenže to bylo před dvěma roky. Když se jí někdo zeptá dneska, většinou se jen ušklíbne a jde dál. Jde jí hlavně o to lidem dokázat, že vegani už dávno nejí jen chleba s hořčicí. A pokud se někdo bude inspirovat k veganství a ušetří si pár zbytečných „A co teda jíš?“, bude jen ráda.
–
Text a foto: Linda Müllerová