Umělci mívají své Múzy. V Numen se dočtete, kdo inspiruje fotografku Kateřinu Bukolskou.
*
Miluju své múzy, nosí kalhoty, kupodivu jsou to muži a říkám jim múzži.
V době kdy mne můj táta, můj největší múzž snad i chtěl naučit fotografovat klasickou cestou jsem se spíše zajímala o svou pubertální pleť a zaobírala úvahami, proč mne chlapci nechtějí. Zůstaly mi vzpomínky a láska k němu, Ljubitel a Kodak v nefunkčním stavu, kniha s fotografickými návody a úvahy proč mne chlapci nechtějí už naštěstí ve svém věku neřeším.
Spisovatelka Elisabeth Gilbert trefně dělí muže na Kennedye a Trumany a já tak můžu popsat i další své múzže. Kennedymu málokterá odolá, je to lovec s rozevlátou hřívou a charismatem, co se dá krájet, krásně mluví o vás a především o sobě, je to divoká vzrušující řeka. Truman je muž, o kterého se můžete opřít v každé situaci, kde chybějící pozlátko mnohonásobně nahradí odpovědnost a upřímnost, je to muž rodiny a zázemí, je to širé a klidné moře lásky.
„Kennedy“ mi daroval fotografii a „Truman“ s trpělivostí sobě vlastní mne podporuje v tom, co mne naplňuje pocitem skutečného vnitřního klidu a okamžiky štěstí.
Neméně důležití jsou pro mne moji synové, že jsou múzži jsem rozpoznala v momentu, kdy jsem je přestala vychovávat a oni začali vychovávat mne. Jsem obklopená múzži, ať je to můj oblíbený malíř, fotograf, spisovatel … ti všichni mne inspirují a drží zrcadla, kde se odráží žena, kterou donekonečna ztvárňuji ve svých obrazech.
A bez vás múzžů bych toho nebyla schopná. Děkuji vám všem chlapci!
*
Text a foto: Kateřina Bukolská