„Kdyby mohlo graffiti něco změnit, bylo by ilegální“
Dnešní in-spirativní Numen bude, mimo jiné, o jedné zdi, která odděluje „obyčejný“ svět od toho „pohádkového“. Neil Gaiman začíná svou knihu Hvězdný prach popisem právě takové zdi:
„Na ospalém anglickém venkově, na úsvitu viktoriánské éry, žije si městečko Zeď svůj poklidný život. Zeď, trochu zvláštní jméno pro vesnici. Ta naše je dostala podle impozantní kamenné ohrady, která ji odděluje od přilehlé louky. U jediné mezery ve zdi dnem i nocí stojí stráže, aby zabránily zvědavcům projít ven. …“
Naše tajemná zeď, jež se nachází v jedné nejmenované moravské metropoli, skrývá také prazvláštní svět. Náš známý má tu výsadu, že za onu zeď vidí ze svého bytu protějšího činžáku.
„Pojďte, ukážu vám úžasné místo“, pobídne nás a my ho dychtivě následujeme přes silnici směrem ke zdi. Jsou na ní malby i nápisy, některé obrovské, až dětsky naivní, jiné drobné, letmému pohledu skryté. Normální pomalovaná zeď, jakou lze vidět ve velkých městech na každém kroku. Nebo ne? Teprve při bližším zkoumání člověku dojde, že tady něco nehraje …
Brankou zahlédnu jakési kamenné objekty. Nadšeně vyhrknu „To je hřbitov?“ Mám staré hřbitovy uprostřed velkých měst ráda. „Nene“, usměje se známý. „Uvidíte. Normálně se sem nesmí.“ Vnitřně se zaraduju. Ahhh, to zní dobrodružně. „Ale já jsem si to vyřídil a můžu sem chodit fotit.“
Na trávě se povaluje obrovská nažloutlá chobotnice, vedle ní odpočívá hejno žraloků…
Vstupujeme do divoce vyhlížející zahrady. Nápis na přilehlé budově vysvětluje vše. Fakulta výtvarného umění. Ateliér sochařství. Hřbitov živého umění. Pohádkový svět za zdí!
Ocitáme se v luxusní surrealistické společnosti. Na trávě se povaluje obrovská nažloutlá chobotnice, vedle ní odpočívá hejno žraloků, o kousek dál jsou ledabyle poházené jakési obrovské kosti. Všude okolo sochy a objekty různých tvarů, velikostí, stylů a barev. Připadám si jako Alenka v říši divů a nestíhám vše vstřebat. Náhle mě upoutá starý hydrant. Vypadá jako by sem nepatřil a zároveň cítím, že sem jako jediný patří. Je to socha nebo skutečná věc? Zkusím s ním zacloumat. Drží! Klidně bych tu vydržela bloumat hodiny, ale pospícháme jinam a tak neochotně opouštím tajemnou zahradu ve Starém městě. Při odchodu si vedle vchodu všimnu nenápadné kresby sojky a nápisu: „Tady je Krakonošovo. Píp, píp, píp.“ Pousměju se a naposledy se ohlédnu do zahrady. Žádnou hlídačku nespatřím. Venku blaženě vy-dechnu. Tolik in-spirace! Nejen pro fotografa….
v Londýnském Hackney se snaží turisty odradit nápisem: „NOTHING TO SEE HERE (Není tu nic k vidění)“
Když jsme ještě bydleli v Londýně, tak jsem při zkoumání města vyloženě hledala podobné zdi, nápisy a drobné vtípky street artistů. Je jich tam spousta, umělců i umělkyň, mnohdy nenápadných jindy ambiciózních a šokujících (vý)tvorů. Londýňané se nebojí „zasahovat“, „měnit“, „přetvářet“.
Dělají to ale (většinou) uvědoměle, vkusně a s úctou ke svému prostředí. Ať se to týká velké architektury (kontroverzní „Okurka“, „Jehla“) nebo zapadlých kavárniček postavených z bývalých skladišť, kde je sice všechno „recycled“, ale kafe dostanete prvotřídní, koláč domácí a zeleninu organickou. Doporučuju navštívit čtvrť Hackney. I když se vás snaží odradit nápisem: „Nothing to see here“ (Není tu nic k vidění).
Je jich tam spousta, umělců i umělkyň, mnohdy nenápadných jindy ambiciózních a šokujících (vý)tvorů. Londýňané se nebojí „zasahovat“, „měnit“, „přetvářet“.
Města se přece vždycky měnila, rostla, vyvíjela. Styly se postupně prolínaly a nové nelítostně nahrazovalo staré. I když čerstvý závan změny je konečně cítit i zde, přesto stále převažuje tendence nezasahovat do starého, konzervovat a provokativní, neprvoplánové moderní umění umísťovat do zlatých klecí galerií, nikoliv však do ulic – viďte, pane Kaplický? Nebo ho obehnat zdmi, jako je ta, kterou hlídá Krakonošova sojka. Ale před kým? Zhluboka se na-dechněme a nebojme se přenést umění za „zeď“. Mezi lidi. Aby in-spirovalo každého a mohlo volně dýchat…
Poděkování Fesoiovi za poskytnutí titulní fotografie.