Spisovatele Neila Gaimana jsem v Numen již zmínila. Tentokrát mne zaujal jeden jeho citát:
„Kočky nemají jména…To jen vy lidé máte jména. Protože nevíte, kdo jste. My víme, kdo jsme, tak nepotřebujeme jména.“
Proč máme, my lidé, potřebu dávat si nálepky, zařazovat se do škatulek? Protože si mnohdy nejsme jistí, kdo ve skutečnosti jsme.
Evla – .Nebojí se odhalovat tělo i duši, fotí nahlas a je jí jedno, co si o ní okolí myslí.
Jedna taková „kočka“ je spojena i s Afukem. Má jméno, ale prý je nezařaditelná. A snad proto ne všemi pochopená a doceněná. Přemýšlím, jestli to tak vnímá i ona. Nebo to neřeší, protože ví, kdo je a proč tvoří tak, jak tvoří. Má přezdívku Evla. S písmenem „l“ vstupuje do jejího biblického jména Eva přesmyčkou lev. Sama má lví hřívu a je lvice i znamením. Viděly jsme se jen jednou, ale okamžitě mě upoutala její suverénní a zároveň ženská energie. Nebojí se odhalovat tělo i duši, fotí nahlas a je jí jedno, co si o ní okolí myslí.
Mám kočky ráda. Členové naší rodinné smečky jsou i dva kocouři. I když jsme jim dali jména, málokdy na ně reagují. Nepotřebují je. Ví, kdo jsou a proč jsou. Nechtějí se podbízet a nepřiběhnou na zavolání. Předávají energii pouhou existencí. Kéž bychom uměli plně docenit kočičí nezávislost a pochopit jejich hrdou povahu. Proč? Protože kočky mohou být velkou in-spirací.
Princess, Neilova kočičí společnice, a kdo ví, možná i jeho „Numen“, se dožila krásných 20 let. Loni odešla do kočičího nebe a začátek Gaimanova nekrologu mluví za vše: „I loved her so much. She was so grumpy, so mad, so imperious… “
„Moc jsem ji miloval. Byla tak mrztutá, tak potrhlá, tak panovačná…“