Nestává se často, aby ke mně sochy promlouvaly stejně hlasitě jako obrazy. S éterickými bytostmi Olbrama Zoubka jsem však vedla dialogy, tančila, vznášela se i padala.
Tři stěžejní díla výstavy – Ifigénie, pozlacený hrdina Palach (na obrázku) a Občan z památníku obětem komunismu na pražském Újezdu.
Retrospektivní výstava v Jízdárně Pražského hradu je perfektním důkazem toho, že dílo konzervativního autora lze prezentovat moderně a přitom vkusně a citlivě. Minimalistická instalace více než dvou stovek figurativních soch, které jsou volně a zdánlivě nesystematicky rozestavěné po celém sále, připomíná na první pohled chaos. Snad nechtěli na mistrovi šetřit? Žádné panely a provázky oddělující návštěvníky od exponátů! Brzy po vstupu pochopíte, že právě toto volné prolínání soch a lidí byl autorův záměr.
Uprostřed změti nahých torz s výmluvnými gesty září osamělá hvězda představení; Ifigénie, zlatovlasá antická velekněžka z prezidentovy kanceláře.
Ocitám se v Th
eatru Mundi. Zoubek režisér zmrazil sroceniště svých herců a vpouští nás diváky na jeviště mezi polobohy v cementových, olověných či bronzových kostýmech. Stáváme se komparzisty mezi syrově opracovanými figurami bez tváře i hladkými bělostnými anděli ve splývavých pozlacených rouších. Uprostřed změti nahých torz a výmluvných gest září osamělá hvězda představení – Ifigénie, zlatovlasá antická velekněžka z prezidentovy kanceláře. Zoubek filosof řeší ve svých dílech dualitu a kontrast mezi hmotným světem a duší, pomíjivost času versus touhu po kráse, dokonalosti a trvalosti.
“Celý život pochybuji, živý, nedokončený, jakoby otevřený povrch mých soch je projev této nejistoty,” říká sám Olbram Zoubek.
Toto pnutí se projevuje nejenom v protichůdných getsech a pózách, ale i v použitých materiálech. U některých soch nás provokuje zjevný kontrast mezi a pomíjívým cementem a pozlacením. Typická hrubá neopracovanost u jiných děl vyjadřuje autorovu nejistotu: “Celý život pochybuji, živý, nedokončený, jakoby otevřený povrch mých soch je projev této nejistoty,” říká sám Olbram Zoubek. Většině soch vtiskl fyzickou podobu svou nebo svých nejbližších a propůjčil jim biblická jména či do nich promítl osudy antických hrdinů a hrdinek. Ještě za totality navštívil s první manželkou, sochařkou Evou Kmetovou, Řecko, jenž se pro něj od té doby stalo velikou inspirací.
Bůh vzal hlínu, stvořil člověka a vdechl mu život. Zoubek sochař bere, jak sám říká, živoucího člověka, vrácí ho zpět do hlíny a doufá, že v ní trochu jeho duše zůstane.
Každého při bližším pohledu zaujmou nejprve ruce soch, dynamická až teatrální gesta dlouhých paží a dlaní se štíhlými prsty. Figury mezi sebou hovoří univerzální řečí těla, naklánějí se, vzpínají, téměř padají, zatímco jejich drobné mlčící obličeje připomínají výrazem antické sochy. Pohyb a neukotvenost soch nutí člověka k zamyšlení nad vlastní stabilitou. Zásadní je i světlo.
Tři stěžejní díla jsou výrazně nasvícená – Ifigénie, pozlacený hrdina Palach a Občan z památníku obětem komunismu na pražském Újezdu. Díky proskleným prostorám proniká do sálu také světlo přirozené a atmosféra i výrazy soch se tak v průběhu dne mění. Stejně jako v životě, i zde září boží reflektor na každého jen chvíli.
Ještě za totality navštívil s první manželkou, sochařkou Evou Kmetovou, Řecko, které se pro něj od té doby stalo velikou inspirací.
Co mne ihned po vstupu uhodilo do očí, je přítomnost několika barevných soch. Přestože působí moderněji než ty ostatní, musíme si uvědomit, že autor je konzrevativní. A jak je známo, v antice a Egyptě byly sochy většinou barevné. Možná vás překvapí, že původní sochy na Karlově mostě byly nejspíš také barevné. Další drobná zajímavost stojící za povšimnutí jsou uši figur. Většina z nich je má zakryté dlouhými vlasy. Sám autor v jednom rozhovoru připustil, že jedním z důvodů je to, že mu uši „příliš nejdou“.
Asi jako většinu, i mě překvapila extrémní štíhlost postav. Je v ostrém protikladu s tím, co jsme zvyklí vídat například u oblých Venuší či křesťanských buclatých andělíčků. Zoubek tvrdí, že je ateista a „pouhý“ řemeslník, a že můzy kolem něj jen občas prolétnou. Právě kvůli absenci daru přirozené víry musí stále znovu a znovu hledat smysl života. Vyrovnává se se svými hříchy po svém. Odpovědi nalézá v hlíně. Bůh vzal hlínu, stvořil člověka a vdechl mu život. Zoubek sochař bere, jak sám říká, živoucího člověka, vrácí ho zpět do hlíny a doufá, že v ní trochu jeho duše zůstane. Okrajuje hmotu až na dřeň, dokud nezůstane holá duše bez zbytečných šlupek a nánosů těla.
Na sochách 88letého Olbrama Zoubka je vidět, že vždy tvořil a stále tvoří z vnitřního pnutí. Má potřebu řešit, ptát se, hledat. Zároveň se mi líbí, jak nepokrytecky uznává hodnotu dekorativního umění. Nestydí se přiznat, že sochařina je především řemeslo vyžadující zručnost, píli a pokoru.
Přes čtyčicet let tvoří ve stejném skromném ateliéru, ve stejné pletené vestě, obklopen svými sochami.
Přes čtyčicet let tvoří ve stejném skromném ateliéru, ve stejné pletené vestě, obklopen svými sochami. Je velmi plodným autorem, za život vytvořil víc než tisíc soch. Svá díla vždy rozdával či prodával, zkrátka je posílal „do světa“, aby ho zkrášlovala. Jeho milovaná Litomyšl je jeho sochami přímo posetá, dodnes vytváří náhrobní desky pro kamarády a často věnuje své sochy na charitu.
Vždy byl člověkem své doby, aniž by se zaprodal. Dlouhé umírání jeho první ženy a sejmutí posmrtné masky Jana Palacha mu změnili hodnoty a pohled na život a na smrt. Většinu profesního života se díky komunistům musel živit „poctivou prací“ jako restaurátor a je za to rád.
Zoubek tvrdí, že je ateista a „pouhý“ řemeslník, a že můzy kolem něj jen občas vzdáleně prolétnou. Právě kvůli absenci daru přirozené víry musí stále znovu a znovu hledat smysl života.
Ochotně poskytuje rozhovory, jako součást výstavy se promítá několik dokumentů, v nichž hovoří o svém životě a díle. Sám si navrhl koncepci své výstavy, jež zahrnuje i venkovní instalaci, a která byla pro velký zájem prodloužena do 30. března. Ve dnech 10. a 24.3. od 16 hod. bude autor prohlídku osobně komentovat.
Olbram Zoubek je obyčejně lidský a moudrý renesanční člověk, jenž má dar skrze své ruce promlouvat k našim duším.
Žádá už jediné, klid na práci. Na brance vedoucí do jeho ateliéru visí výmluvná cedulka:
„Prosím o stručnost. Život i světlo jsou krátké.“