V dnešní Numen sdílíme další čtenářskou historku z temné komory. Tento fotopříběh nám poslal RED z OSTRAVY. Děkujeme a čtenářům přejeme hezký zážitek.
O tom, co se (ne)povedlo.
„Má duše se dlouhou dobu nacházela na hřebeni, kde na jedné straně leží planina s pomalu tajícím filmovým ledovcem a na straně druhé stále se zvětšující číslicová propast. Dnes už vím, že pomalu slaňuji do propasti, ze které dříve nebo později stejně nevylezu. . .“
Vědom si nezastavitelného pokroku, stále se na několik dní v roce zavíram do místnosti utěsněné před jakýmkoliv vniknutím světla i okolního světa. Člověk jde do komory vždy s myšlenkou, že si odtamtud odnese něco, co mu přinese radost. Už je to dlouho, co jsem tam byl naposledy. Vzpomínám si, že posledního půl roku se řadím spíš k plýtvačům filmového materiálu než k tvůrcům něčeho dechberoucího a zajímavého. Posledně to byl omylem vyvolaný barevný negativ v černobíle vývojce. Nebo se mi podařil roztrhnout svitek při namotávání do tanku a podobné katastrofické scénaře, samozřejmě u materiálu, na který jsem spoléhal.
„Třeba se na mě zlobí duch analogového světa, že čím dál víc mačkám spouště číslicových mašin a moje ruce ztratily rozleptaný vzhled temnokomorníka nořícího je do chemie. . .“
A přece se mi před několika měsíci stala podivná věc, která mi nedá spát dodnes. Takový ten typický podzimní nečas, kdy človek vstane v sobotu nejdřív ve dvě odpoledne. Co s už i tak zabitým dnem? O hodinu později vytahuji roztoky chemikálií z lednice a odkládam je na rozpálené topení. Komora je připravena, ještě utěsnit okna stavebním igelitem a můžeme se dát do díla. Zvětšuji barevné negativy 6×6 z mojí východní kopie Hasselblada na Kodak fotopapír. Po třetí zvětšenině o formátu cca 27x27cm jsem znechucen. Na okrajích se vyskytují nevzhledné otisky mých prstů, při vytahování z přerušovače do běliče mi steče chemie z kramlíku a vytvoří efektní flek přes celou fotografii. Když se toto opakuje na dalších fotografiích, moje radost i nálada se blíží k bodu mrazu
.
„Co jsem to za cypa?! To už neumím zvětšit ani „normální“ fotku? To šly moje znalosti a zkušenosti do takových hlubin zapomnění?“
Na dvacátem kuse se zastavuji. Nemá fleky, nemá šmouhy a k mému podivu nemá ani otisky prstů, ale stále to není to, na co bylo moje oko loni zvyklé a co jsem dokázal v komoře vyčarovat. V pondělí nesu fotografiie kamošovi do roboty, jelikož jsem mu říkal, že přes víkend něco nazvětšuji. Samozřejmě to jsou fotky z léta, takže se na ně všichni už půl roku těšili. Ze všech stran vidím jen úsměvy a údiv. „Jak jsi to dokázal? To krásně fotí! Jak jsi tam udělal ty fleky? To je fajnééé! Já chci tu a já chci tuhle a já zase tuhle. . .“ Fotky se rozutekly jako rtuť z rozbitého teploměru a já zůstal zaraženě stát. Nechápal jsem, co se to právě stalo. Fotky, které bych bez váhání hodil do koše, se najednou staly něčím novým a úžasným pro mé okolí.
„Změnil jsem se já? Nebo jen mé okolí přesycené číslicovou honbou za dokonalostí a neznalostí analogového světa? Nemohli přece zapomenout, jak vypadaly staré fotografie! Nebo jsem už tak ovlivněn dokonalým obrazem, že fotografie flekaté a jinak než reálně barevné mi připadají jako zkažené? Sám se bojím odpovědi. . .“
Musím se přiznat, že od té chvíle jsem v tom malém temném koutu u sebe doma nebyl a stále v sobě marně hledám něco, co by mě tam zpět přitáhlo. Stále víc si ale uvědomuji, že v našem uspěchaném světě potřebujeme nějaké místo, kde můžeme v klidu vydechnout. Něco jiného než realitu a třeba to jsou právě ty flekaté a nereálné kusy. . .