Pryč jsou ty časy, kdy přijel svatý Martin na bílém koni a přivezl nám první sněhy. Ne že by dnes pranostiky neplatily, spíš plynule mění svoji podobu. Počátky ročních období už nám nebudou vozit svatí na koních, mnohem pravděpodobnější je, že nám letos jaro přiveze poslíček s pizzou. Když si vzpomenu na příchod loňského, nebo možná předloňského jara, už by mě něco takového ani nepřekvapilo.
Byl jeden z těch březnových dnů, kdy ráno vyrazíte z domova v čepici a zimním kabátu, ale odpoledne už byste ten kabát někam zahodili. Já ten den trávil skoro celý venku a jak na mě počasí působilo, postupně jsem svlékal části svého oblečení. Najednou, jak tak bloudím centrem Prahy a snažím se svým fotoaparátem zachytit nějaké z jejích kouzel, na sobě ucítím něco zvláštního – pocit, který jsem už několik měsíců postrádal.
V momentě, kdy jsem měl své oko přilepené na hledáčku, kolem mě projel úplně obyčejný chlápek na skůtru. Opravdu, na první pohled normální chlap, který nijak nevybočoval z dalších dvaceti, kteří kolem mě ten den na takové motorce prosvištěli. Jenže, když ode mě pár metrů poodjel, začalo se nad ním vznášet něco magického, něco neobyčejného. Ihned jsem věděl, že za ním musím vyrazit.
Vyběhl jsem co nejrychleji, aniž bych si uvědomil, že jsem součástí asi třicetičlenné školní skupiny, kterou každou půlhodinu přepočítává pedagogický dozor. Běžel jsem v naději, že přijdu na to, co znamená to magično, které si ten chlápek za sebou vezl místo spolujezdce. Na každém rohu zahýbal do stále menších uliček, projížděl podloubím, po chodníku, po silnici – stále s tím jeho nadhledem, s tím jeho klidem. Na to, jak jeho jízda mohla na první pohled působit jako dramatické ujíždění, opak byl pravdou a on si vyjížděl každý oblouček, každou zatáčku s ledovým klidem a noblesou. Chvílemi mi pohled na něj připomínal pohled na Prázdniny v Římě, byl jako Ital na své milované Vespě.
Docházely mi síly, jemu samozřejmě ne. Utíkal jsem ještě pár bloků, než mi došlo, že nemám šanci ho doběhnout. Ještě za běhu jsem z batohu vytáhl foťák, sotva popadajíc dech jsem na něj zamířil objektivem a několikrát cvaknul.
Asi pět minut jsem vydýchával svůj pražský maraton, než jsem se vydal zpět za svojí skupinou. Po cestě jsem si prohlížel těch pár snímků, které se mi jakžtakž podařilo vyfotit. Najednou jsem se zastavil a začal jsem úplně posedle klikat na tlačítko přibližování. V ten moment jsem zjistil, co s sebou ten chlápek vezl …
Slunce hřálo, kabát jsem zahodil a užíval si jaro, které se tou Prahou už někde toulalo.
Autor článku a foto: Vítek Groesl