Pondělník o lidské slušnosti a jednom neobyčejném setkání.
*
Na jedné brněnské ulici zastavuji před obchodem s potravinami z blízkého východu. Prodávají tam dobrý čaj za rozumnou cenu. Rozhlížím se kolem sebe, kde bych mohl přivázat řetězem své kolo. Tohoto mého rozhlížení si všiml starý shrbený pán, který šel právě kolem. Opírá se přitom o hůl a klidným, vyrovnaným hlasem praví:
„ Jen si běžte nakoupit. Já vám to kolo mezitím pohlídám. Já mám času dost. “
Jsem mírně překvapen a nabídku hlídání přijímám. Odcházím do obchodu, kde nakupuji. Občas koutkem oka zahlédnu, kterak starý pán způsobně a trpělivě stoji stále na stejném místě a střeží mi kolo. Poté, co nakoupím, vycházím ven a děkuji pánovi za ochotu. Odpovídá mi opět klidným stařeckým hlasem, který značí zkušenosti pocházející z věku:
“ Nemáte zač mladý muži. A jako účastníkovi provozu, kterým jste, když řídíte kolo, mi dovolte jednu radu. Naše generace na silnici praktikovala zásadu, že své osobní zájmy odsunu stranou ve prospěch celku. Vidím-li tedy, že lze dopravní situaci vyřešit tím, že například zpomalím či pustím ostatní auta, aby se tím zabránilo koloně či sváru mezi řidiči – udělám to. I přes to, že já sám se zpomalím či zdržím. Ve prospěch celku a všeobecnému blahu. Pomáhejte prosím toto pravidlo zavádět zpět. Je to ku prospěchu nás všech. Děkuji, že jste mne vyslechl mladý muži. Přeji vám hezký zbytek cesty a hezký den. Na shledanou. „
Pak svojí holí zaklepe na skleněnou výlohu obchodu, zeširoka se usměje a zamává na prodavače. Ti jeho zamávání i úsměv nadšeně opětují. Poté pokračuje pomalou chůzí v cestě.
_
Foto a text: Zdeněk Valach