Nechodí daleko pro jadrné výrazy a černý humor a sebeironie je vnější podoba mého dnešního hosta v DONAHA. Fotografka Ida Homolová nám prostřednictvím svých fotografií odkrývá nejen tu něžnou stránku v ní, ale i krásu ve zdánlivě nicotné všednosti.
Jaká byla tvá cesta k umění ?
Měla jsem nějakou představu o životě, ale najednou bylo všechno úplně jinak a focení byl jediný způsob jak z toho všeho aspoň na chvíli ven. Byl to pro mne útěk z reality.
Jakému žánru se věnuješ a z jakého důvodu?
Nepřemýšlím nad žánrem. Fotím, co se mi líbí, co se mne uvnitř nějak dotkne. Jdu, vidím, zastavím, vyfotím. Neptám se proč zrovna tohle a takhle. Prostě chci, protože vidím krásu. Krásu, kterou ostatní nevnímají a považují ji za nicotnou všednost ve svém spěchu a honbou za kdo ví čím. A já jim můžu tuhle nevšedně všední krásu díky své fotografii ukázat bez ohledu na konkrétní žánr. Mám ráda klid opuštěných domů, které vyprávějí příběhy, hřbitovy, miluji ruce, ale třeba i drobnosti pohozené po ulici.
Co ti fotografie dává či naopak bere?
Fotografování je pro mne způsob vyjádření mého vnímání okolního světa. Dává mi možnost vyjádřit to, co si jinak nechávám pro sebe. Bere mi akorát čas, ale krásně strávený, takže ve své podstatě mi nebere vůbec nic.
Jaké pocity prožíváš při tvorbě?
Na tom světe je stejně krásně, že?
Kdo, či co, je tvou múzou?
Múza? Ta je přeci všude kolem nás. Stačí otevřít oči…
Jaký je tvůj cíl, sen, přání?
Dostat se od digitální fotografie přes kinofilm, středoformát až k velkoformátu a experimentům se starou technologií, ale po prvních zkušenostech se svitkem, nevím jestli mi tenhle život bude stačit.
Můžeš mi něco říci o albu Splašené emoce?
Jestli máš na mysli těch pár fotek ze série Splašená Emoce, ne celé album na FB, tak jsem to fotila po probuzení za doprovodu zvuku sousedovy flexy. Zmačkaná, všude bordel, kravál a tak jsem ze zoufalosti vzala foťák … spoluautorem díla je tedy sousedova flexa (smích ).
Ido děkuji za rozhovor a mnoho dobrého světla přeji!
Ida Homolová
Vyučená kuchařka-servírka, pracující dvanáctým rokem jako dělnice ve fabrice. Jinými slovy:
Makám jako ďas od píchnutí do píchnutí. Pak nastane ta vytoužená chvíle, kdy za mnou klapnou dveře a vcházím do světa zvaného dobré světlo.