Jeho fotografie mají náladu smutnou i veselou, tak jako život sám, tak jako autor. Nenutí, ale nabízí nám tak svůj pohled na svět. Má rád návraty, svou dceru, objetí své ženy a moře i v prosinci. Syn, který stihl zachytit objektivem svého tátu, otec co zaznamenává dětství své dcery a muž, co minimalizuje ze své fotky vše nepodstatné. Jaroslav Beňo dnes v DONAHA.
Jaká byla tvá cesta k umění ?
Fotografie podle mě je forma relaxace, možnost vidět tento svět jinak. Zachycení okamžiků, všedností i nevšedností běžných dnů. Nebo ještě lepší – věcí a momentů, které se mnohým lidem zdají být všední či banální. Ale v konečném důsledku si lidé už ani nepřipouštějí, jakou jsou obklopeni krásou. Jako fotograf jsem se formoval pomalu. Nic u mne nebylo hned. Nepřeskočil jsem žádný vývoj, ani jsem se z ničeho nic neobjevil.
Jakému žánru se věnuješ, z jakého důvodu?
Fotím všechno, portréty, momenty ulice, přírodu, zátiší. Snad jen makro jsem si nevyzkoušel. V každém obrázku se ale snažím zachytit (ne vnutit) moje vidění, můj pohled. A minimalizuji z fotky všechno nepodstatné. Život jako takový a svět okolo nás je už tak dost složitý a komplikovaný.
Můžeš mi něco říci o svém konceptu Mořský minimalismus – Seaside?
Nemám žádnou uměleckou školu. Zdání klame. Jsem technik. Přesně to zní: mechanik elektrotechnických zařízení. Dvanáct let jsem pracoval v Anglii pro British Telecom. A tam jsem taky propadl moři a jeho metamorfózám. Miluji mořský ‚minimál‘ za jakéhokoli počasí. Moře bylo na skok a nevyužít takovou příležitost by bylo trestuhodné.
Kdo či co je Vaší-tvou múzou?
Minulý rok jsme se celá rodina přestěhovali do Ostravy, odkud pochází moje manželka. Narozením dcery se můj hlavní zájem ve focení přesměroval hlavně na ni. Takže to je teď moje hlavní múza. A samozřejmě rodina jako taková. Vyrobil jsem si knihu jen s fotkami mého otce. Po jeho odchodu, odkud se nepřichází, zjišťuji jaké jsem měl štěstí, že jsem to stihl. Jsou to pro mne velice drahé a vzácné obrázky.
Říká se, že dobrá fotka nepotřebuje komentář…
Ano, je to pravda. Někdy své fotky na internetu „okecám“ i nesouvislým způsobem. Popřípadě připojím link na hudbu, která podbarví náladu, v které se právě nacházím.
Jaké pocity prožíváš při tvorbě?
Asi jsem senzitivní na počasí a podle toho fotky vypadají. Pocity ve fotkách jsou dost často moje nálady. Smutno-veselé. Jako je život sám. Nedá se to přesně specifikovat, že dnes nafotím takovou a takovou fotku. Dejme tomu, že je to podle toho, jak se vyspím (úsměv).
Co je pro tebe u fotografie důležité?
Moc důležité pro fotku jako takovou jsou tyto dva faktory: Space and simplicity. Prostor a jednoduchost. Prostor a světlo dávají fotce nejdůležitější ingredience. Potom stačí z fotky jen ořezávat a zjednodušovat vše, co tam nepatří.
Ve focení experimentuji s dlouhou expozicí, to je pro mě zajímavé. To, že fotka dokáže zastavit čas. Třeba sportovec právě probíhající cílovou páskou, nebo vystřelená kulka prostupující jablkem. S dlouhým časem a fotkou tak zachycenou je to jinak. Když je dobře vyfocená, tak při pohledu na ni musíte mít pocit, že čas plyne, že je v dané chvíli nepodstatný. Doslova, že jste součástí fotografie.
Co ty a foto technika?
Nerozlišuji, jakým fotoaparátem fotím. Je doba, kdy mám chuť na klasiku, a pak nabiji filmem svoji Yashicu nebo Pentacon Six a o týden později opět propadnu digi výstupům. I když i tam jsem asi exot. Na Kickstarteru jsem si koupil Petzvalův objektiv. Výsledky z tohoto spojení jsou zajímavé. Většinou fotím pevnými objektivy. Proto nejsem nějaký náhodný a častý střelec. Stává se, že se z focení vrátím jen s několika obrázky. Někdy si fotku připravím už doma, nakreslím si ji a potom už jen hledám vhodné místo a objekt.
Jaký je tvůj fotografický sen?
A co se mého sna týče, někdy bych se určitě rád podíval na Island. Příroda tam s jejich vodopády, gejzíry a polární září je to, co bych skutečně rád zachytil. Úžasné fotografie odtud má Josef Hoflehner. Mají jen jedinou chybu – nejsou mé.
Děkuji za rozhovor a přeji dobré světlo i nadále.
Jaroslav Beňo
Moje další hobby je malování, i když na to v poslední době nemám čas. Přeci jen fotografování je o kus rychlejší. Určitě se však k němu vrátím, možná na důchod, jestli nějaký vůbec bude. Dříve jsem psal básně. Zde však má abstinence trvá už podstatně déle, až se bojím, že múza na mě už hodila ručník. A jestli se dá povědět, že pozorovaní života, například na ulici je hobby, tak ano! To je můj další koníček. Veřejný voayurizmus 🙂
Jako úspěch a radost vnímám spolupráci s Leica Gallery Praha, která prodává moje fotografie.