Když jsem byl malý, na našem sídlišti byly klepače všude. A byly součástí našich životů. Scházeli se u nich děti, puberťáci i dospělí. V různou dobu, z různých důvodů a dělali různé věci. Zatímco naši rodičové klepali koberce a probírali všechno od počasí po politiku, my jsme na nich rozvíjeli fantazii při svých hrách. Později jsme do jejich stínů za zídkami chodili tajně kouřit a nejeden z nás zažil u klepače i první pusu.
Když kolem nich chodím dnes, nevidím u nich nikdy nikoho a když, tak je to opravdu jen náhoda a velká výjimka. Mnohé z nich samozřejmě už dávno zmizely. Jsou tak nějak smutně prázdné a já přemýšlím proč a jestli to není škoda.
Foto a text: Vláďa Hudeček