Lyrika se z dnešního světa pomalu vytrácí. Ve zrychlené a přetechnizované době není čas a mnohdy ani prostor k tomu, aby člověk o svých pocitech přemýšlel, natož aby jim ještě dával nějakou uměleckou formu. Naštěstí ale zatím lyrika není úplně mrtvá. Něco z ní přežívá v hudbě a je pořád mezi námi dost lidí, kteří své pocity a myšlenky chtějí a umí pouštět do světa ve formě obrazů nebo malebně poskládaných slov.
Takovou jednoduchou a snadno čitelnou formou lyriky je haiku; lyrické trojverší původem z Japonska, které se nutně nemusí rýmovat a jediným pravidlem je, že se musí skládat ze sedmnácti slabik rozložených mezi první, druhý a třetí verš v přesném poměru 5-7-5. V běžném životě se s ním sice asi nesetkáte, nicméně existuje i český web, kam lidé, kterým je tato lyrická forma sebevyjádření blízká, svá haiku píšou.
Na FB můžete ale najít malou skupinu, ve které několik málo lidí prezentuje svá haiku jako neoddělitelnou součást jejich fotografií. Ve spojení s obrazem pak jejich texty dostávají tak trochu jiný rozměr. Tato skupina se jmenuje Haiku Foto Klub a i když je opravdu malá a funguje jen něco přes rok, najdete na jejich zdi poměrně velké množství zdařilých haiku-fotografií, které by se daly zařadit do mnoha různých fotografických žánrů. Především tam ale můžete najít trochu té nevšední lyriky pro všední dny a snad i trochu inspirace. Skupina je otevřená a lidé v ní budou jedině rádi, když nakouknete, vstoupíte a třeba i přidáte svůj vlastní příspěvek.
Poslouchejte básně!
slýchávám v básních
na konci každé věty
padající květy
Autor textu, foto a haiku: Vladimír Hudeček
Jsem obyčejný člověk, který má rád život a potkal se v něm se spoustou věcí, z nichž jednou je světlo.
To světlo mi sem tam hraje krásné obrazy a já je zkouším zapisovat. Občas si spolu se světlem jen tak hrajeme, někdy jen tak koukáme kolem sebe, stane se že i pláčeme a sem tam pustíme fantazii na špacír.
Je nám spolu dobře a když je někomu dobře s námi, je to o radost víc.