Dvě malé velké básně jedné velmi líné příznivkyně fotografie s krásně krásným abstraktním viděním.
Jen máchnu svou temnou perutí
a pak v zrcadlech sálů baletních
odrazí se tanec
černých labutí
Cestou vzhůru se ohlédnu
za tím co je dole
jako malý princ zasadím svou růži
a beztíži podlehnu
Hana Kučerová
Nejsem fotograf. Sama sebe bych definovala jako velmi líného příznivce fotografie. Má lenost se začala markantně projevovat se zakoupením prvního „chytrého“ telefonu, který byl, dle mého zjištění, chytrý hlavně v tom, že uměl fotit.
Pro mě v té chvíli nastalo období, kdy s sebou nemusím tahat objemnou a těžkou zrcadlovku a, nedej bože, se trápit s analogem a vyvoláváním fotek. Zároveň s leností jsem asi našla podstatu toho, co chci fotit. A tím je abstrakt přesahující do grafiky. Od malička jsem ráda malovala a focení byl takový přirozený přechod k výtvarnému vyjádření se pomocí jiné techniky. Většina mých „fotografik“ je pořízena mobilním telefonem, kdy jen tak tiše sedím a čekám, až za mnou světlo přijde samo a začne čarovat.