Kde začít? Snad laskavý čtenář strpí netypický úvod pondělníku a vydrží číst až do konce.
Každý ví, co se stalo minulou středu v jedné pařížské redakci. AFUK byl vždy apolitický a nebojte se, ani tento editorial nebude výjimkou. Proč mám tedy potřebu navázat na červenou nit právě této tragické události? Neboť se táhne veškerým uměleckým a kulturním prostorem v podobě svobody slova a obrazu. Také my občas zveřejníme článek s kontroverzním nábojem, publikujeme umělecké akty, propagujeme umělce, kteří jdou „proti proudu“.
Říká se, čemu věnuješ pozornost, to posiluješ. Média a sociální sítě mají obrovskou moc podněcovat v masách projevy kladných, ale i záporných emocí. Když se média zaměřují na zlo, bohužel podporují jeho bujení. Lidé se lépe ovládají, spojuje-li je nenávist ke společnému nepříteli či strach z něj. Bez publika by král na Hradě nemohl předvádět svou šou. Bez médií by se o masakru nedozvědělo patřičné množství lidí.
Téma, o které se chci dnes podělit, je možná kontroverzní, avšak laskavě kontroverzní. Pojem svoboda projevu je mnohovrstevný stejně jako Mário Bihári, romský multitalent ze Slovenska. V osmi letech definitivně přišel o zrak, ale neopustila ho touha tvořit. Od aktivního sportu přešel k muzice, vystudoval konzervatoř a jeden telefonát Zuzany Navarové mu změnil život. Začal hrát v její kapele, zpívat a komponovat. Jeho tvůrčí energie však začala prosakovat i jinými kanály. Na konzervatoři se seznámil s fotografem Björnem Steinzem. Mária fotografie zajímala a tak se rozhodli společně vydat touto jen zdánlivě slepou uličkou. Původně si představovali, že budou fotografovat přibližně stejné věci či situace a následně konfrontovat svět světla a stínu. Postupně ale zjistili, že to bude složitější. Mário nejprve zkoušel fotit objekty, kterých se mohl dotknout. Ani to nebylo jednoduché, na jeden obrázek vyfotografoval třeba celý film. Každý snímek pak nechal zvětšit a hovořil o něm se svou rodinou a přáteli. Zajímalo ho, jak fotka na diváky působí a nakolik naplňuje jeho představu. Jejich prostřednictvím začal znovu ‚vidět‘. Po dlouhém experimentování vznikly dva unikátní cykly fotografií, Hudba v obraze (fotografie hudebníků, z koncertů a pod.) a Obrazy z duše, ze kterého je následující ochutnávka:
Podobných příběhů jsou tisíce, ale pro média nejsou tak atraktivní jako bombové útoky či politické aféry. Přitom otevírají oči a boří předsudky. Rasa, vyznání ani hendikep nejsou atributy, podle kterých bychom měli soudit jedince, natož skupinu. AFUK se bude i nadále snažit vyprávět příběhy světla, i když jsou, jako v tomto případě, kreslené ve tmě.
_
Foto: Mário Bihári