Zdeněk Kamrla je už čtenářům AFUKu dobře známý. Tentokrát jsme pro Lyriku opět sáhli po jednom z jeho týdnů, který doprovodil popisem ve verších a vybrali z něj devět fotografií. Ty ostatní můžete vidět zde.
Mám oči, co doširoka rozevřené
jsou slepé, však slyší slova co do kamene
vytesal člověk co našel štěstí na ulici,
leželo klidně, ten člověk byl už statisící …
Mám oči a i když otevřené,
ve spánku sním o zemi zaslíbené,
kde smrt je milá, vlídná dáma,
co zpívá a nepřichází sama …
Mám oči, které každé ostře vidí
a někdy se zato také stydí,
že vidí to, co vidět někdy není
a že někdy je mi z toho na zvracení …
Do očí prší a do pršení sněží
a koně běží sami, bez otěží,
tak jako vyjde slunce zase stokrát znova,
jak bude svítit cestou zpátky ze hřbitova …
Do oka světlo svítí, když je otevřené
a daně platit z bytí člověk zapomene
a z děr pak vylézají všelijací tvoři
i z díry v nebi a nebe stále hoří …
Kolik je třeba očí, aby uviděly Lásku,
i ve všedních dnech odpověď na otázku
se skrývá v tajuplné pavučině,
tam za zrcadlem ve světě Alenčině …
Co vidí oko když z nebe hvězda padá,
když nad ránem je noc tak stále ještě mladá,
co všechno vidí oko staré, moudré sovy,
co doširoka otevřené je … co vidí oči … kdo ví …
Zdeněk Kamrla
