Z horské mlhy přes rozpálenou kotlinu do zvlněného ticha. Tak by se dala popsat čtvrteční cesta na žirovnický fotosraz. Z Jizerek přes Prahu to na Vysočinu není zas taková dálka, ale jakmile minete Pelhřimov a otevřeným okýnkem auta se nadechnete místního vzduchu, intoxikuje vás zvláštní směsice vůní. Chvíli projíždíte zlatavě úrodnou Vysočinou, která plynule přechází do jihočeské krajiny zdobené prstýnky rybníků. Na poli jsme zahlédli nejednoho čápa, v oblasti se jim daří. Náhle se silnice zúží a začne jako had obtáčet lesy a lány, až vás vyplivne ve staré dobré Žirovnici, městečku knoflíků a tisíců šikovných rukou.
_
Větší část srazu se tentokrát odehrávala v nedaleké obci Zahrádky, kde se to hemží dřevěnými sochami, jinak je tam neuvěřitelný klid. Jen z rynku za rybníčkem se po ránu šouraly postavičky směrem, odkud se linula vůně čerstvého pečiva a zákusků místního pana pekaře a cukráře. Účastnické jádro bylo ubytované vedle mateřské školky, tři páry se uklidily do soukromí penzionu Mlýn.
Páteční workshop probíhal ve výtvarné dílně na obecním úřadě. Organizátor Míra Pokorný se protentokrát rozhodl zasvětit nás do techniky linorytu a cliché verre, neboli metody kreslení na průhledném povrchu, jako je sklo či fotografický film a tisk výsledného obrazu na světlocitlivý papír. Ušmudlané počasí nahrávalo tvořivé atmosféře, jen pár jedinců dalo před rytím do lina přednost procházce po okolí s foťákem na krku. Nevěřili byste, co všechno svedou fotografové s rydlem. I zarytí technici popustili uzdu fantazii a všichni jsme si odnesli krásnou památku v podobě grafikých dílek.
Tvoření jsme obětovali i čas na oběd a jelikož není rozumné načínat portské s prázdným žaludkem, zašli jsme si před vernisáží na lehkou večeři.
Vernisáž na dřevěném špýcharu plynula v pohodovém rytmu. Organizátoři si pohráli s instalací a výstava se nesla stejně opět v interaktivním duchu. Mezi návštěvníky převažovali děti a psi a vynikající domácí rybízová buchta se zapíjela stylově – portským.
Po celodenním vysedávání a kalorickém nášupu jsme sestoupali z vydýchaného Špýcharu a vydali se na zdravotní procházku, kterou jsme zakončili v místní večerce nákupem buřtů na večerní grilování.
_
Sobotní počasí se jako na povel umoudřilo a tak jsme vyrazili na výlet. Na zádech účastníků se ocitla typická zátěž v podobě rozličných jedno či dvouoček a stativů. Nejprve jsme vystoupali na rozhlednu U Jakuba, odkud byl krásný výhled na Českou Kanadu a na akrofobní tečky popíjející dole pod slunečníkem vychlazené dvanáctky. Po zdolání železného vrcholu jsme se vydali do Prdele. Cíl nebyl kupodivu značen, bylo nutné se na každém rohu přeptat, kudy že se to jde do Čertovy prdele, což si užíval hlavně vysmátý Luigi. Slušněji vychovaná přední část skupinky šla intuitivně. Na jednom rozcestí se náhle ocitla takříkajíc v řiti a bezradně vyčkávala příchodu informovaného zadního voje. Společně jsme k NÍ nakonec došli. Byla ohromná, pevná jako skála a dokonale anatomicky tvarovaná. Jihočeské Čertisko na nás nestydatě vystrkovalo svou zadnici a my jsme se kochali zepředu, zezadu i zeshora a natřásali se před kamennýma půlkama jako malí školáci.
Další zastávkou na naší tour se stala zubožená zřícenina kdysi honosného zámečku Český Rudolec přezdívaného Malá Hluboká.
Původně plánovaná pětiminutová zastávka se zvrhla v hodinový průzkum zaprášených útrob rozpáraných ostrými paprksy světla. Kam jiný ze strachu nevkročí, tam fotograf proniká s nadšením. Co jiný polituje, fotograf adoruje. Vlající igelit se v hledáčku mění na baldachýn, rozvířená prašná oblaka v hvězdný prach. Kdyby nás nevyhnal hlad, snad by tam někteří cvakali doteď.
Nás však ještě čekala návštěva keramické dílny v Maříži, ale předtím jsme si museli v místní hospůdce vyčekat jídlo. Po naplnění žaludků jsme dali Maříži sbohem a vyrazili za Boubelem na zlatý hřeb sobotního programu – balancování kamenů v potoce u Kamenného Malíkova. Slova těžko vystihnou magický zážitek z happeningu, který následoval poté, co jsme se za posledními chalupami vnořili do voňavého lesa.
Cestou podél bublajícího potůčku plného balvanů nás nejdřív vylekal čert na skále, hned za prvním mostem jsme ‚ho‘ však spatřili. Strážce. První kamenný Malík se tyčil hrdě na balvanu uprostřed potoka a hleděl zasněně po proudu.
Šli jsme ještě kousek, až jsme uviděli dřevěný most. Ve vodě mezi kameny stál ohnutý Boubel a pod jeho rukama se pomalu rodil další Malík. Hned nás pobízel, ať se přidáme. Sandály zůstaly na břehu a potok se změnil v rejdiště rukou a nohou. Za pekelného soustředění a občasných výkřiků při boji s kluzkým a kamenitým dnem se vynořovali další vratcí Malíci, někteří osamělí, jiní v párech, elegantní a rovní jako pravítko nebo tlusťoučtí a stabilní, další zkroucení. Pravda, chvílemi nebylo jasné, kdo balancuje víc, zda kameny nebo my. Chladivý proud nám hladil lýtka a po chvíli se mi začalo dařit ignorovat početné pijavice přicuclé na stavebním materiálu. Během hodinky se původní rodinka rozrostla asi o 30 dalších členů.
Po balancování jsme se u ohně zaslouženě kochali nad výsledky našeho land-artu a opíkali buřty. Poté jsme dali armádě Malíků sbohem. Snad budou strážit potok, dokud je nesemele velká voda.
_
Neděle patřila loučení a velkoformátově fešandě KUFĚ. A taky medu. Míra Pokorný – fotograf, organizátor kurzů Vytvořme se a také vášnivý včelař, pokračuje v rodinné tradici a jeho Medákovy dobroty nemají chybu.
Co dodat. Snad jen, zajeďte si do Žirovnice. V okolí najdete spoustu inspirace na focení nebo cykloturistiku, ale hlavně tam zažijete neuvěřitelné ticho a noční oblohu plnou hvězd.
_
Fotodokumentace: Tess, Viki, Miloš, Míra, Boubel, Luboš
_
Výstavu ‚Rozpoznávání vzorů‘ můžete navštívit na špýcharu v Žirovnici až do 30. září.