František Vrba je v Lyrice častý host. Přinášíme jeho zemitý triptych, jenž voní po hlíně a zaryje se hluboko pod kůži.
*
sen
roztáhnu závěsy z těžkého sametu
pár ptačích mrtvolek do kamen nametu
olíznu ucho té, co napůl ještě žije
a přečtu jí něco ze svý poezie…
…zdál se ti, milá, sen, kde černí motýli
seděli na plicích babího léta?
i když to nastalo nejspíš už před chvílí
zůstanu u tebe do konce světa
*
jatka č. 5
došlo mi pití, vlčí žrádlo
zbyl tu jen popel z cigaret
a zkrvavené prostěradlo
a uražený dívčí ret
ta představa je příliš krutá
ve vsi jsem nebyl mnoho let
mám s sebou nůž a Vonneguta
jatka to budou…číslo pět
*
po zimě jaro…
Po zimě jaro a pak léto…
dá se to shrnout jednou větou.
Po létě podzim, další zima…
zůstanu raděj mezi svýma!
Kdo by chtěl vstávat v týhle době?
Ledaže bych se vrátil k tobě…
A lehli bychom si tu noví
do hlíny po mým sousedovi…
Více o autorovi zde