Vlastně už ani nevím, o čem měl být dnešní pondělník. Je konec roku, tak snad o bilancování. O tom, co se nám povedlo, nebo snad nepovedlo, a o tom, co nás čeká v roce příštím.
Podtrženo sečteno, měl být o ničem, tedy… O ničem důležitém. O banalitách.
Prohlížím si znovu tu fotografii. Stan mi ji poslal ve dvacáté šesté výměně fotografií přátel FADU v srpnu 2011. Z Nového Zélandu našla cestu až ke mně domů, tehdy ještě do Orpingtonu. Ach jo, Orpington, můj druhý domov. Vzdálené, však silné vzpomínky. Fotografie dnes visí v mé pracovně v Josefově Dole.
Na chvíli se zamyslím, jakou fotografii jsem Stanovi tehdy poslal já. Ano, tu z Chebu, máznutý „vteřinový chlapík“ s nápisem Antifa v pozadí vytlučeného okna. Stan mi tehdy poslal mail s dotazem, jak fotografie vznikla a co ten nápis znamená.
Ten chlapík, Stan tu s námi dnes již není. Krátké setkání, několik dopisů a jedna fotografie od něj na mé stěně mi připomíná, že odešel z tohoto světa kolega fotograf. Klasik, kterého bych ovšem bez moderních vymožeností jako internet a diskuzní fóra nikdy nepoznal. A bez jehož přičinění bych nikdy nepoznal, jak to vypadá v jedné ze zapadlých ulic městečka Dunedin na Novém Zélandu.
Čím dál častěji si uvědomuji, jak rád jsem na světě. Jaké štěstí mám, že žiji v „rozvinuté“ části světa, která mi umožňuje bavit se fotografií, a za pomocí technologií být v kontaktu s lidmi, třeba na opačné straně zeměkoule. A jak rád jsem za to, že jsem mohl poznat člověka, ač jiné generace, s nímž mne pojilo náhodné setkání, společný zájem o klasickou fotografii… A jedna fotografie na stěně v mém domě kdesi v České republice.
Stane, odpočívej v pokoji.