„Nechceš dnes napsat ještě pondělník ?“ čtu zprávu od Šneka. Upřímně, původně se mi příliš nechtělo, ale když už píšu něco jiného, jenom otočím virtuální list a přehodím myšlenkovou výhybku.
Otočeno, přehozeno..
Právě si tak trochu ujíždím v myšlenkách na hudební vlně. Na vlně, kterou vyslala parta mnou oblíbených Digitonal. Poslouchám záznam z výborného živáku, který odehráli v jistém baru v San Franciscu v roce 2004. Je to balzám. Vzpomínám i na jejich koncert v Praze, který jsem sice slyšel, ale neviděl. V malé místnosti bylo tak narváno, že jsem se prostě dovnitř se spoustou dalších lidí už nedostal. Dříve jsem miloval elektronickou hudební scénu. Ale po létech totálního přežrání tím vším, denodenním poslechem, djingem, čtením i sdílením na sítích, sháněním vinylů a CD i vlastní tvorbou prostě přetekl pohár a bylo třeba říct jasné DOST!
Nyní, po několika létech od toho zlomu s radostí zjišťuji, že ne vše se zastavilo. Z toho obrovského nepotřebného balastu zůstalo několik málo oblíbených hudebníků, kapel, djů a především kamarádů a kamarádek, za což jsem moc vděčný. A taky schopnost říct jasné NE, což bývá někdy problém.
I když se s podobnou vervou, jako dříve hudbě, věnuji nyní klasické fotografii, tak již pevně věřím, že pokud by přišel podobný mezník, budu opět mít to štěstí, či dar a zůstane se mnou jen to dobré.
A to samé přeji i Vám všem ostatním a radím – učte se třídit v životě to opravdu důležité od nepotřebného odpadu.