Zdeněk Kamrla není čtenářům AFUKu neznámý. Přečíst jste si s ním mohli rozhovor a i v Lyrice se už jeho práce objevila.
I tentokrát jsme sáhli po verších, kterými doprovodil jeden ze svých týdnů v projektu Week Of Life. A jsou to verše i obrazy silné a plné emocí. Text u nás máte celý pohromadě, ale obrazů jen těch pár, které Zdeněk vybral. Ostatní můžete vidět tady.
„Svět zakletý je v kapce vody, co ze starého sněhu stéká,
svět zakletý je do zatáček, co klikatí se mezi stromy,
a cesty vedou někdy někam a někdy vedou do daleka
a někdy sněží do pohody a kolem cesty stojí domy.“
„Sněží a krajina je ve svatebním, jak nevěsta je nedočkavá,
a stopy vlčí všude kolem a zákazy jsou jenom k smíchu,
strach ovíjí tě sladkým bolem, jak masožravka popínavá,
včerejší hrdost ztrácí sílu a síla nemá žádnou pýchu.“
„Někdy i slunce ráno vyjde, studené slunce nemá sílu,
světlem se oči plní až do tmy tmoucí,
světlo a tma teď splynou v jedno, očima vidíš bez rozdílů,
i když je zavřeš vidíš jasně, jak stébla chytá se tonoucí.“
„Čas zhroutil se do paradoxu, ten čas co kolem rychle plyne,
čas nad obzorem letí, po kapsách dávky koksu,
čas s maskou klauna teď spoza slunce kyne,
úsměv má ztuhlý v ksichtě, jak z dávky po botoxu.“
„Už znáš i pocit beznaděje, je tma a není se kam schovat,
vydržíš co tě nezabije, vydržíš co ti vezme sílu,
jen musíš občas odhláskovat,
že rozpoznáš, když potkáš cestou vílu.“
„Teď dny jsou delší v čekárně na lepší zprávy,
a slunce více, až oči mhouříš z jasu,
co všechno bys dal za naději do zástavy,
cesty jsou dlouhé uprostřed stroje času.“
„Nic není napořád a ani loňské svátky,
jen cesty mají stále stejnou trasu,
andělé do památníku zapisují řádky,
u pumpy mají bar, ve kterém najdeš spásu.“
Zde najdete odkazy k profilu Zdeňka Kamrly.