_
Cítila jsem se jako prase u koryta, kterému podáte ten nejkrásnější pokrm. Nebudu popisovat pocity, jaké jsem jako zvíře v sobě prožívala, ani nebudu vytvářet klasickou reportáž, ale přenechám slovo človíčkovi beze slov, který vám to zprostředkuje po svém, no… možná lezu do oprátky upletenou členy a vystavujícími fotoklubu Rokycany a čtenářům, co mají odvahu si přečíst těchto pár řádek od prsu.
…
Ahoj, objevil jsem se v Korytě v Rokycanech, mém rodném městě, neboť vzhledem k mému věku jsem skoro všude, kam moje máma jde, ať chci či nechci. Věřím, že jednou přijde čas i na osamostatnění a možná budu vyrážet na kulturní akce dobrovolně a možná je budu i sám vytvářet, třeba i umění pro mne nebude jen prostor, kdy máma „ nevnímá čas“. Držím se jak opička, na druhém boku maminy obdivuji červený deštník s rukojetí dřevěnou a tašku, co máma vleče, jsem zrentgenoval pohledem hned při nalodění do auta. Nic tam pro mne není, jen nějaké papíry a skla s obrázky, co jsou mi důverně známé, neboť u většiny jsem byl u zrodu, či před mým zrodem.
Přeběhnout silnici bohužel ještě nesmím, ale po schodech sejít do koryta říčky Klabavy už mi není zakázáno. Paráda, je tu rušno, jéé … tam teče voda a hodně vody, proč mne ale máma pořád drží za ruku, opravdu nechápu. Stále mi opakuje, pozor, nespadni tam, nelez tam, pojď se kochat fotografiemi, neposkakuj, nezlob … ale já nejsem žádný debílek, co dělá jen to, co mu někdo řekne, naopak jsem samostatně uvažující muž, co si rád dělá věci po svém a nejvíce miluje adrenalin a dobrodružství, poslouchat ženskou, navíc mámu, mne opravdu nenaplňuje optimizmem.
Přemýšlím, jak narvat nohu i s děravou botou mezi kameny, co dláždí dno koryta a jak se vyšplhat po strmém břehu ven, tak jako kolega chlapec vyššího věku a vzrůstu, jemuž to nečiní takovou obtíž.
Přichází ke mně paní fotografka, co zcela evidentně umí i péct štrúdl, neodmítám tento božský pokrm a sním nejen svou porci, ale i maminy, v jejímž věku už moc sladké nesmí, tak jí hlídám životosprávu, nechápu, vůbec to neoceňuje. Máma se zakecala a tak studuji deštník ze všech stran, naštěstí pro vystavující i mne neprší, tak ho nikdo neshání.
Musím uznat , že tato akce se mi líbí, grilovačka, sladkosti, pěkná hudba a i ty obrázky nenudí. Zvládnul jsem si namočit jednu botu, neutopit se a i ten břeh jsem s pomocí milého dospěláka zdolal, máma vypadá, že se vypovídala o fotografii dostatečně a nebudu to muset zase poslouchat já, alespoň ať jí to mlčení vydrží dva dny. Organizátoři se mnou sdílejí radost z nedeště a usmívají se mile, jako my malé děti.
Po patnáctém oběhnutí vystavených děl, pětinásobném zdolání břehu nahoru a dolů, mne přece jen už zmáhá ta nesnesitelná lehkost bytí muže a tak se nenápadně přibližuju k mámě, nevnímá mne, to je pro tentokrát výhodné, mám příležitost skoro nepozorovaně u ní najít pochoutku miminkovskou, máma se mi to snaží upřít, prý už jsem velký na prso…najednou jsem velký! Nechápu, snad až vyrostu, nebudou mi ostatní ženy upírat takovou radost! Navíc se říká, že kojení je zdravé, zvyšuje mou inteligenci a citový rozvoj. Máma teda říká, že jí umírají mozkové buňky vlivem této činnosti, chudák neví, že to opět stáří klepe na dveře. Já osobně mám pocit, že saju všechny nenaplěné tužby a sny, všechny inspirace a motivy, co moje máma nikdy nevyfotí a že nasávám z ní to nejlepší, co můžu. Spolu s mlékem jsem nasál i atmosféru Rokycanského Koryta a těším se, až příští rok přeběhnu i tu silnici sám.
Díky organizátorům i návštěvníkům !
_
foto: Káťa Eva Jonášová, text: JMB prostřednistvím KB