V předvečer svátku zemřelých je možná vhodná chvíle na téma smrt na fotograii.
Po našich milovaných nám vždy zůstávají vzpomínky a často i fotografie, které je zachycují živé. Méně často, mohu napsat, zcela výjimečně najdeme v albu posmrtné fotografie.
Jsou pro mne životní situace, jako byla například smrt mého táty, které si za rámeček nikdy nedám.
Kdybych žila ve viktoriánské době, asi by rám nezůstal prázdný.
V současnosti existuje v mnoha podobách návrat k těmto pro nás již neobvyklým zvykům. I u nás v zatuchlé kotlině české je možné najít si speciálního fotografa pro nafocení například mrtvých dětí po porodu. Psycholog vám řekne, že na tom není nic zvráceného, je to jeden způsob jak pracovat s bolestí, její hmotné uchopení a zpracování.
Smrt na nás hledí neustále, ač si to často nepřipouštíme, a prostřednictvím fotografie nám čím dál více připomíná, že je. Zachycení válečných konfliktů, přírodních katastrof, selfie lidí pár okamžiků před jejich plánovanou i neplánovanou smrtí kolující na sociálních sítích, se stává součástí „kultury nekultury“ nás diváků.
Zaujal mne německý fotograf Walter Schels www.walterschels.com jehož album „Noch mal leben“ zachycuje lidi těsně před smrtí a těsně po jejich smrti.Kupodivu neměl problém sehnat dostatek „modelů“ ke svému zvláštnímu projektu, ke kterému se rozhodl ve svých 70 letech , aby se vyrovnal se svým strachem ze smrti. A je tu i forenzní fotografie, která je určena naštěstí pouze odborníkům, kriminalistům, lékařům, soudcům. Přemýšlím, zda si při práci dokáží popřát dobré světlo…
Morbidní, bizarní, vyvolávající otázky a tak moc přitahující pozornost jsou fotografie zachycující smrt.
Já osobně doufám smrt nikdy nevyfotím, pouze vím, že ji zobrazím ještě mnohokrát, neb je mou nedílnou součástí.