Fotografka v dnešním DONAHA dokáže při naprosté koncentraci u fotoaparátu zabrzdit tok svých myšlenek, kdy přestává vnímat běh času. Důležitější než finanční motivace a vlastní prezentace je pro ni svobodná volba toho, co a jak bude fotit. Největší odměnou jsou pro ni lidé, kteří objevují prostřednictvím fotografie na svém těle krásná místa, dosud jim skrytá, ale dobrým okem a světlem fotografky Simony Bůžkové jim odhalená.
Vzpomeneš si na svou první fotografii, kdy sis řekla, to je má cesta?
Jako dítě jsem fotoaparát nikdy neměla a ani s ním nepřišla do styku. Ale „dobrá“ fotka mne vždy zaujala a do detailu jsem si ji prohlížela. Nejvíc takové, které ve mně budily určitou melancholii, snění nebo i smutek. Přestože jsem fotografování i později chápala jako nedostižný koníček (foto komora, kinofilmy, ustalovač, vany, šňůra a kolíčky, řezačka …), stále mne přitahovalo takřka osudově. Svůj první fotoaparát jsem dostala, když mi bylo 40 let. Digitální kompakt. Na první fotku si fakt nevzpomínám. Bylo jich tenkrát na tisíce, myslím, a za moc nestály.
Není zcela obvyklé, když žena fotí akty, co tě k tomu vedlo?
Nemyslím, že by bylo neobvyklé, že žena fotí akty. A jsem ráda, že se objevují i fotografky, které fotí sebe. Často je to jediná cesta, jak ukázat světu svůj záměr. Se sebou máme největší trpělivost, můžeme hned porovnat výsledek a napravit jej nebo si i vynadat, být více odvážné, fotit sebe se mi zdá z tohoto pohledu dost praktické. Lákalo mne fotograficky ztvárnit nahá těla v nějakém momentu, upozornit na krásný tvar, který bez pozastavení nevynikne a když přišla příležitost, využila jsem ji. Ze zvědavosti. Ano, zpočátku to byla zvědavost, jenže fotit nahá těla je zvláštní, je těžké to popsat. Už jen když model cítí takovou důvěru, že se svlékne a jeho pomyslná aura je bez obalu, a tak se rozvine po celé místnosti a odevzdá mým představám a to většinou opravdu není jednoduché, ve mně budí velký respekt a i zodpovědnost. Také je ještě jeden důvod. Chci ukázat ženské tělo poeticky, snově, jako tajemství s náznaky a občas s lehkým záměrem příslibu, dát impuls k mužově představivosti a ženině motivaci. Baví mne znovuobjevovat nenápadnou i odvážnější erotiku. Největší odměnou pro mne však je, když (a je jedno, zda muž či žena) ode mne odchází s přesvědčením, že netušili, jak jsou krásní.
Fotíš raději ženy či muže, nebo neděláš rozdíl, jen je větší poptávka u žen?
Neodmítnu nikoho, kdo projeví zájem, často i sama poukážu na významnou přednost, o které majitel či majitelka těla ani neví, a když projevím přání ji ztvárnit, většinou nejsem odmítnuta. Člověk sám sebe vidí naprosto odlišně (velmi kriticky) od druhých a je přeci zajímavé a také napínavé vidět sám sebe očima někoho jiného. Často je to opravdu milé překvapení a pak nemám problém s dovolením se fotkou prezentovat. Je však třeba s ukázkami takových fotek neplýtvat, nahé tělo je drahokam, památka na to jací jsme byli, důkaz přítomnosti, posvátnost.
Tvoření se ženami je jednodušší a kreativnější, jsou i více přístupné a nebudeme si nalhávat, i tvárnější ve smyslu slova ohebnější. Muži jsou zas výzva, je třeba vysvětlit jim záměr, jsou tvrdohlavější a opatrnější a také stydlivější. Fotím stejně ráda ženy i muže. Poměrem však více pracuji se ženami.
Žiješ na malém městě, měla jsi někdy negativní reakce právě na to, že fotíš „nahotinky“?
Ale já přeci nefotím nahotinky, to slovo zavání sexismem. Ano, někteří to tak chápat mohou, ti pak ale v mých fotografiích hledají něco jiného (a to tam stejně nenajdou). Nesetkala jsem se s žádnou nepřiměřenou reakcí, spíš s údivem, když zjistili, že fotím akty. Měla jsem i malou výstavu aktů v mém městě v České Lípě a za tu zkušenost jsem velmi ráda. Setkala jsem se s otázkou, zda jsem na ženské a ne že bych s ní nepočítala. Pokud si to někdo myslí, tak je mi to jedno. Pro mne je hlavní, že „ten můj“ ví, že na ženské opravdu nejsem a ostatní neřeším.
Tvé fotografie vznikají na malém prostoru. Jsi příkladem toho, že pokud člověk umí, nemusí mít velký ateliér. Stačí dobré nápady a um. Poodhal čtenářům své zázemí.
Moje zázemí … teď se trochu usmívám a vidím před sebou perfektně vybavené ateliery, různá světla a pak právě ty plakátové „nahotinky“. Ti, co mají se mnou zkušenost, asi byli překvapeni, za jakých podmínek vznikají mé fotografie. Exponuji totiž v pokoji blízko okna nebo prostě venku. Je pravda, že se musím řídit denním světlem a jsem tím hodně omezená, avšak opět je to výzva a z mého hlediska jej nic nenahradí. Denní světlo je alfa a omega mé tvorby. Také nepatřím mezi ty, kteří v nejlepším a nejmodernějším fotoaparátu vidí záruku skvělého výsledku. Fotografie, které si nejvíce považuji, „se narodila“ za použití digitálního kompaktu.
Věnuješ se vedle aktu i jiným žánrům?
No jistě! Každý, kdo mne zná, pamatuje na mé broučkové období, na jednu „bláznivku“, co běhala po louce se psem a hodiny se válela v trávě. Fotit havěť zblízka mne moc bavilo a nepřestávaly mne překvapovat ty dokonalé detaily, co vytvořila příroda, které jsou pouhým okem nepostřehnutelné.
Ani krajinky mi nejsou cizí, žiji celý život v překrásném kraji na severu Čech a chci z jeho krásy v rámci svých možností ostatním něco ukázat. Nejčastěji se dostanu na cyklostezku Varhany, která je určitě nekrásnější ze všech a stále jiná a inspirativní.
Fotím i portréty, každé tělo má i hlavu, a pokud je mi dovoleno prezentovat se akty, často za podmínky, že nebude vidět obličej. Fotím tedy portrét zvlášť a podaří-li se, mám pak pocit dokončeného díla.
Kdo či co je tvou múzou, vzorem?
Múzou jsou mi všichni, co mne osloví, všichni, které oslovím já a vše, co mám chuť a stojí to za to vyfotit. Múzou je každý den, kdy se rodí a umírá krásné světlo… Naučila jsem se dívat se jinak, to znají přeci všichni fotografové. Doufám, že mne „hledáčkové“ oko nikdy neopustí.
Vzorem byly pro mne fotografie. Pak jsem zkoumala autory. Jména jsem nepovažovala za důležitá, ale kdysi někdo napsal, že některé fotky ode mne jsou jako od M. Stibora, tak to bylo pro mne nečekanou ctí a když jsem si pak dohledala tvorbu tohoto umělce, připadala jsem si skoro převtěleně. Nehodnotím, zda je to dobře nebo špatně, prostě to tak bylo.
Je fotografie pouze tvůj koníček či i přivýdělek, chtěla by ses tím živit?
To bych tedy nechtěla! Chci mít svobodnou volbu toho, co a jak budu fotit. Asi ode mne neuvidíte fotografie miminek v nepřirozených polohách s pokroucenýma ručičkama a s mašličkou…ani ženy padesátky bez jediné vrásky a s prázdným stylizovaným pohledem. Ani si focením nepřivydělávám. Je to pro mne část mého života, díky které jsem se naučila vypínat, relaxovat. Všem je nám známo, že se myšlenky ani povědomí času nechtějí zastavit. Pořád nás pronásledují, díky fotografování už konečně vím, jak může být naprostá koncentrace na něco úžasná a že dokáže zabrzdit tok myšlenek tak, že na jistý moment přestanete vnímat běh času.
Máš nějaký fotografický sen?
Ano mám, mít čas na tvorbu.
Děkuji za rozhovor a přeji ti více času na tvou tvorbu!
Simona Bůžková
Protože pracuji a mám jediný volný den v týdnu, nemám čas se nikde prezentovat, trochu jsem se podivila, že má někdo v plánu se mnou udělat rozhovor. Raději se věnuji své tvorbě než sebe prezentaci a sleduji tvorbu a vývoj jiných fotografů a mám radost z jejich úspěchů.