Skoro každý fotograf jí chce. Z velkého nadšení party kreativních lidí se nedávno zrodil protopyp velkoformátové kamery KUFA. Její sestřička se jmenuje ERNA a její maminka Katy Bukolská vypráví o zrodu svého papírového dítka i o tom, proč touží být trpaslíkem.
_
Chci být trpaslíkem a vysvětlím proč.
Občas sleduji televizní zprávy a přes všechny malé i velké katastrofy tohoto světa se dozvídám, jak levně a chutně uvařit s Láďou Hruškou. Jsem teď už mimo fotografickou mísu? Často bývám, ale už už pokračuji….
Prostě moje veliká rodina čítající 8 členů prožírala v přepočtu jeden slušný velkoformátový aparát měsíčně. Tak jsem začala vařit zdravě a levně zároveň ala Hruška, abych se sobecky dožila velkoformátové kamery, která je ideální volbou, pokud propadnete kontaktním fotografickým technikám.
Negativy z Erny
Jsem jen obyčejná ženská, která občas bývá netrpělivá. A v tomto neosvíceném stavu jsem si vyrobila velkoformátovou kameru sama. Kámoš Gůgl mi vyhledal človíčka, co mi poskytl jednoduchý recept, jak na to. Prostě a jednoduše fotím papírovou krabicí, moje Erna je švédsko – německého původu a jediná její rozumná přeprava je v kočárku, který můj nejmladší syn už delší dobu ignoruje s opovržením velkého kluka. Je pravda, že jsou okamžiky, kdy se pere se mnou o vozítko, ale to jen proto, abych se věnovala jemu a ne fotografii. Nejen proto mám okamžiků z mé Erny opravdu poskrovnu. Naštěstí pro své okolí. Neboť skrytá pod jeptiškou cca 3x6m (fotografické textilní pozadí) občas vyděsím nic netušícího člena rodiny, když se pohne ta hromada černého hadru uprostřed zahrady či se z něj ozve nějaké neslušné slovo, když kleju při nezdaru dosáhnout kýženého obrazu. Zde chci čestně prohlásit, že za hranice pozemku jsem se zatím neodvážila a tak své spoluobčany, zvířátka ani životní prostředí svou deviací nijak neohrožuji.
A co ten trpaslík?
Býti totiž tím trpaslíkem, vlezu si do krabice – kamery a je po starostech, jak ovládat clonu, jak sejmout klobouček z objektivu a nemít vykloubené rameno, jak připevnit fotografický papír tak, aby kompozice byla ta pravá a hlavně aby pevně držel na svém místě, aniž by člověk vše zničil neopatrným pohybem a nepozvaným osvitem. Je pravda, že se asi trpaslíkem nestanu a pak mám jen dvě možnosti mé fotografické cesty, za prvé buď ušetřit na pravou velkoformátovou kameru způsobem, jaký jsem demokraticky zavedla v naší kuchyni nebo si postavit kameru tak velkou, že se do ní vejdu i s mírami stárnoucí maminy a nejlépe i se svými dětmi, které bych pasovala na své fotografické asistenty, pak bych jen seděla a řídila vše jak centrální mozek lidstva, vznikaly by úžasné obrazy úžasných rozměrů a já bych byla úžasná fotografka a…..to je konec, už mi zase přeskočilo.
_
autorka článku a fotografií: Kateřina Bukolská