Na jaře při návštěvě Říma jsem „náhodou“ narazila na výstavu fotografií italské fotografky Lary Lasaly. Výstava i Lara mě hluboce zasáhly, nejen kreativitou, ale především lidským poselstvím, vřelostí a autenticitou vyzařující z autorky i jejího díla. Vstupte do světa, kde se stírají hranice mezi každodenností a jedinečností.
*
Turecko očima Lary:
„Výstava fotografií z dobročinné sbírky pro turecké obyvatelstvo postižené zemětřesením. Důvod této iniciativy vychází z mé touhy vyjádřit osobní vděčnost za všechno dobré, co se mi dostalo od tureckého lidu na mých cestách. Cílem je sdílet to s ostatními lidmi, abych svobodným, spontánním a vědomým způsobem podpořila obrovské potíže, které lidé na tomto místě prožívají a kvůli zemětřesení v únoru loňského roku je budou prožívat ještě dlouhou dobu. V Turecku jsem nechala kus svého srdce kvůli úžasné kráse místní krajiny a neocenitelnému archeologickému dědictví. Ale i kvůli spiritualitě, kterou doslova vdechujete na mnoha posvátných místech, a která svědčí o tisíciletých civilizacích, které tuto zemi obývaly. Největší poklad jsem ale objevila u mužů a žen, kteří svou dojemnou a bezpodmínečnou pohostinností způsobili, že jsem se cítila skutečně vítaná jako jejich dcera a sestra. Chci říct, že jsem se díky nim cítila jako doma tak jako nikde jinde. Turecko je jako teplá kolébka, kde vás lidé vítají s úsměvem a jsou vždy připraveni vám podat obě ruce nebo otevřít dveře, aby vám nabídli Çay (turecký čaj).“
„Je 17. ledna a Sevil nás veze do Focy, města u Egejského moře asi 70 km severně od Izmiru. Procházíme se po pěší zóně vedoucí k pobřežní promenádě. Obloha je modrá a je příjemně. Ještě je klid. Na chodníku jsme svědky následujícího výjevu: muž celý v bílém s kuchařskou zástěrou hněte těsto ve velké hliníkové míse. Vezme kus a obratně ho hodí do velkého hrnce plného vroucího oleje. Vedle něj je stolek, na něm tác s talířky a bílý ubrus, na kterém je něco napsáno. Hned od Sevila vyzvídám, co je to za smažené těsto. Vysvětluje, že to jsou lokma dökmek, křupavé lívance namočené v medovém syrupu, které se tradičně připravují v den pohřbu a 40 dní po smrti. Muž v černém je někdo z rodiny nebožtíka, který nechal připravit lokmy pro kolemjdoucí výměnou za jejich požehnání. Poté, co je člověk sní, věnuje modlitbu nebo myšlenku duši zemřelého.
Jak dojemně sladké jsou tyto palačinky.“
Laru inspiruje i súfijský básník Rúmí.
„O’ day, arise!
shine your light, the atoms are dancing
Thanks to Him the universe is dancing,
overcome with ecstasy, free from body and mind
I’ll whisper in your ear where their dance is leading them.
All the atoms in the air and in the desert are dancing,
puzzled and bemused to the ray of light,
they seem insane.
All these atoms are not so different than we are,
happy or miserable,
perplexed and bewildered
We are all beings in the ray of LIGHT from The Beloved,
Nothing can be said.„
*
O autorce:
Lara Lasala (* 4.1. 1969)
Vášnivá milovnice extrémních sportů, jako jsou kotrmelce,
skoky a salta, prováděných s velkou odvahou
a nemalým strachem.
Zvídavá cestovatelka po cestách
nikoli vzácně temných, nyní častěji osvětlených lucernami
místo reflektorů.
Profesionální výzkumnice vlastního smyslu.
Ctižádostivá vítězka hry zvané Život.
*
Více info o autorce: Instagram / Facebook
*
Text a foto: Lara Lasala
Báseň: Džaláleddín Balchí Rúmí
Překlad textů: Naty Stehlíková